Letopisy

Zpět

Nahoru | Další »


Werwolf

Když nad večerem snese se oblak dýmu ...
Pozná on, že nadešel čas,
přiznat se k hroznému činu.

Bez pomoci - bez moci
v lese vyběhl na mýtinu ...
Koně krvelačných šelem
letí lesem přes výmoly.
Z dálky slyší vlkův hlas ...

Přikrčil se nad močálem,
do rašeliny vtisknul dlaně ...
Když jezdci krutí jeli kolem,
vrhl se lačně na jejich koně!

Drápama trhal šíje havraní ...
Krev sál chřtánem hladovým!
Zděšení jezdci mávají zbraní,
však on je rdousí běsem pekelným.

Rudé bělmo svítí nocí ...
už se blíží k jámě vlčí!
Kdesi ve hvozdech tvrz černá je,
mezi stromy se tam krčí.

Tam je najde - ďáblovo plémě!
Vymýtit musí to zlé sémě.
Zbystřil sluch a očima blýská ...
Teď ukrývá jej haluz nízká.

Vyskočil jak divý běs ...
přes hradby, věže, celý les.
Už je rdousí, už je dáví,
však bez žádného slitování.

Utichl rykot a řev.
Utichl i jeho hněv ...
Ticho, jen potůček po stráni zurčí ...
... on teď sedí, tiše mlčí.

-W-

Růžový keř

Zdaleka již přiletěli tažní ptáci ...
... sedím a čekám, však nic ...
Jak pomalu voda v řece kámen mele, tak ubíhají dnové a mé srdce žene ...
... žene myšlenka, ta zrádný malý hádek, co do mysli vklouzl mi ...
Já nebudu čekat již! Vyjedu na koni ...
Přes hory, přes lesy, přes ten svět spletitý, najdu si milého, kde leží ubitý ...
... nebo snad jinou má, na mě již zapomněl?!
Ach běda, přeběda, kéž by on jinou měl!!!
... Já však v srdci žal a chlad cítím ...
... podivné sevření, zoufalé volání ...
"Můj milý předrahý, zanech umírání!
Má láska horoucí tě z temnot vyvede, pohlédni na slunce, na blankytné nebe!"
Na koni projela kříž na kříž krajinou ...
volala, plakala, ptala se na jinou ...
zemdlena ulehla pod keř šípkový,
kde hledat milého, nikdo jí nepoví ...
... růžová vůně jí rozpomněla na něho ...
jak jí vždy konejšil, za ruku ji držel, hladíval její vlas ...
v tom slyšíc jeho hlas utrhne růže květ,
chtíc jen přivonět,
avšak trn šípkový, ten jí prst poraní ...
Pak krve krůpěje, jak malá naděje skane na plátek květu ...
Chce volat celému světu:
"Můj milý předrahý! ... Ty zemřel jsi, usnul jsi!!! ..."
Poklekla na sirou zem, políbila hlínu ...
Slzy jí kanuly, do země se vpily ...
Chtěla hned zemříti, za svým milým jíti ...
... náhle jí na líce spadly kapky deště ... to nebe povídá: "Ty musíš žít ještě!"
Z vesela tančili dešťové kapénky ...
zvedla se, smála se, točila se s nimi.
Vítr jí rozfoukal bujaré kadeře.
Tančila, smála se, kol šípkového keře.
"Milý můj, drahý můj, já miluji tebe!"
Smála se, točila a hladila nebe ...
Od bláta zmáčená, sukni v cár stočenou, splihlý vlas, však šťastná ... potkala stařenu ...
"Proč směješ se ty divná, bosorko špinavá?!"
Boží to prokletí ... na sabat poletí?!
Co jí to říkají? ... Ptala se potají ...
Vždyť je svět nádherný - duhově barevný! ...
Milého našla přec, však za ní spadla klec!
V plamenech v bolestech na nebe se smála ...
milého viděti přece si jen přála! ...
Bůh se k ní přiklonil: "Pojď se mnou mé dítě!"
Podal jí ruku svou: "Neboj se, pojď za mnou!"
... Stříbrný paprsek vysvitl z nebe ...
zasvítil v plameny ... "Všichni jsme ztraceni!"
volali přes sebe, vzhlíželi na nebe ... poklekli ...
... báli se ... "To boží znamení .. pozdě je! ...
Nevinnost již zmírá v ohnivém plameni!
"Vy hříšní, malí, bídní ... nevědomí! ...
Zvedněte hlavy a poslouchejte!
Láska je nade vše ... ďábla nehledejte!
Jen Boží světlo a láska k bytí jen ...
... Kdo tohle pochopí, ten bude povznesen!"

Zavřela oči a do světla vstoupila ...
... krásná a nevinná, milého spatřila ...

Od těch dob oba dva věrně se milují ...
... ona co déšť chladný, on vítr bujarý! ...

-W-