Parkán


Zpět

Nahoru

Stav rytířský

Pozvedni pane pohár vína ...
Já vím, že lepší je medovina!
Však víno je jiskrnné, po duši pohladí ...
Medovinu pijí ti, co nejsou bohatí.
Chceš-li svůj vznešený původ vyzdvihnouti,
povstaň a zvedni výš rudého vína číš.


-W-


Meč a kříž

Ku kříži teď poklekám ...
Hlavu skláním k zemi
znaven tíží hříchů pozemských
zemdlen dlouhým putováním ...

Meč svého věrného služebníka
pevně svírám ve své dlani ...
Chladná ocel zrosena krví
duši mou teď stravuje hřích.

Vznešeně oděný rytíř udatný
připraven životem vstříc ku své záhubě.
Kopyta koní nelítostně drtí údy těch,
jež padli k zemi i ve své duši.

Srdce v kámen obrátí se ...
Toť úklad proklatců
jež hubí zemi!

Pane! Ty jediný teď vidíš svého syna
na kolenou s tváří v prachu.
Vidíš svého služebníka,
jež zaprodal se k zabíjení!
Duše černá hříchem smrti - nepozná již svítání.

Můj meč - toť můj kříž,
můj osud, přítel, vykoupení ...
Ve výhni žáru země kutý
chladným ostřím pravdy svítí.

Ano můj Pane - Bože veliký!
Já povstanu ze země hrdě,
zvednu k nebi svou hlavu výš!
Jsem rytíř, bojovník, pravda, zákon ...
... a váhání mě nezastaví již!

Meč, můj kříž, si pevně přimknu k hrudi
a směle vykročím svému osudu v ústrety!!!


-W-




O marnivé kupcově dceři

"Kterak kupcova dcera k ohyzdě přišla"


     U městských hradeb žil kdys známý kupec. Protože to byl munk, neměl jako ostatní bohatý dům na náměstí, i když byl ze všech ve městě nejbohatší. Měl několik dětí a z nich nejstarší byla Ráchel. Protože byla nejstarší, pomáhala otci v obchodech. Jednou kupec potřeboval odjet daleko pro tovar a tak Ráchel zůstala v obchodě sama. ,,Ráchel, dodržela dobu otevření," žádal svoji dceru. Ta samozřejmě přikývla a kupec odjel. A tak Ráchel prodávala a prodávala, ale když zbývaly ještě dvě hodiny do uzavření, začala se nudit. Místo, aby vzala metlu a obchod pořádně vysmýčila či pytle urovnala, napadlo ji, že vyzkouší zázrak, který ji přinesla neznámá bylinářka - prý bejlí pro krásu a očarování všech mládenců v okolí. A tak si nasekaným bejlím namazala obličej a aby se jí lidé nelekli, zavřela obchod. Sedla si na stoličku a čekala a čekala, až jako že bude nejkrásnější. Tu pojednou přišel zákazník a chtěl vejít do obchodu. Ovšem bylo zavřeno a tak zákazník bušil a bušil, ale nikdo mu neotevřel. Ráchel seděla, ani nedutala, až zákazník odešel. A tak Ráchel seděla dál a dál. Chtěla být nejkrásnější, proto nechala bejlí působit a působit. Mezi tím se kupec vrátil. Ráchel mu běžela otevřít a přivítat ho. Jenže kupec se šíleně lekl, až začal hrůzou křičet. Ráchel se zaraila. ,,Ráchel, ona vypadá jak čert!" ,,Ale to je jenom bejlí," odpověděla Ráchel a běžela si bejlí omýt vodou. Ale ouha. Ať myla, jak myla, bejlí na obličeji drželo ,,jak židovská víra." A tak pořádně přitlačila, až si samotné pupence a díry vydřela. A tak pro svoji marivostí ne ke kráse, ale k ohyzdě nakonec přišla.


-W-


... rovněž je nutno, abys věnoval starostlivou péči těm, kdo dosud setrvávají ve světském životě ...


-dobový zdroj-


O hospodském Přihnitrošku

"Kterak z pálenky bratr zlodějem se stal"


     V ulici zvané Malá, která sousedila s Kovářskou a Mečířskou, stála krčma U Cepíka. Jelikož kovářští a mečíři jsou řemeslníci patřící k těm bohatším a navíc jejich práce je namáhavá, bylo v krčmě U Cepíka, dá se říct stále plno. Díky kovářské výhni bylo stále co hasit. Hospodský se jmenoval Bertold. Cepík říkali už jeho otci, protože byl malého vzrůstu a byl vznětlivý. Bertoldovi, ale začali říkat zanedlouho všichni úplně jinak ... hospodský Přihnitrošku. Bertold tu a tam si cucnul, usrkl a později i koflík do sebe kopnul. Nohy se mu podlamovaly, jazyk se mu lámal, oči ujížděly do stran a nedokázal už ani správnou míru chmelového moku natočit, natož se strefit z lahve do koflíčků na pálenku. A to se kovářským dělat nemá! kováři jsou poctiví pracanti a za svoje peníze si zaslouží také poctivou míru. A tak Bertolda ze svojí uličky vyhnali. Hospodský Přihnitrošku si pak prý otevřel krčmu u jedné z cest do města. Slejzali se tady pobudové a hochštafleři z celého okolí. Také krčmě už jinak nikdo neřekl než ,,U Prolhané lišky." Grošíků už nikdy neměl tolik jako ve městě a občas díky pálence si nedokázal přepočítak od svých věru poctivých hostů, ani to málo, co dostal. A tak z pálenky bratr zlodějem se stal.


-W-


... rytíř je sličný v tváří, uhlazený v řeči, dvorných způsobů a štědrý stejně k urozeným jako k neurozeným ...


-dobový zdroj-


O zlatnickém tovaryši

"Kterak zlatnický tovaryš cizím peřím pyšnil se"


     Daleko v jednom bohatém městě měli svého zlatníka. A protože to bylo bohaté město, mohl si dovolit zlatník mít i své tovaryše. Jednou mu do učení přišel tichý, skromný chlapec z chudé vísky. Chlapec byl velice šikovný a zručný - mistr z něho měl velikou radost. Jenže, jak už to bývá, kdo celý život tluče bídu s nouzí a pojednou lepší bydlo zakusí, nechce o své bohatství přijít. A jak se říká, s krajícem roste chuť, tak i náš skromný hoch přestal být skromným a jednoho dne si řekl, že zkusí štěstí šejdíře. Do zlatnictví přišel bohatý pán z daleké země. Byl ve městě po obchodech. Dařilo se mu a tak všechno zboží rozprodal. Protože měl před sebou dalekou cetu, nechtěl mít při sobě větší množství zlaťáků a tak si nechal u našeho zlatníka vyrobit přepychový prsten, který by lépe ohlídal než truhlu s penězi. Dva dny, dnem i nocí pracoval mistr i jeho nejšikovnější tovaryš, aby dílo stačili co nejdříve dodělat. Nespali a skoro ani nejedli. Mistr byl už velice unaven a tak tovaryš slíbil, že práci dodělá sám. Už zbývalo dosadit poslední vzácné kameny, když dostal skvělý nápad! Vezme si ten prsten a půjde po večerním městě za dobrodružstvím. Šel noční ulicí, přes hlavu a záda hozenou starou koňskou houni. ,,Uhni trhane," křikl bohatý měšťan a strčil do našeho chlapce. Chlapec poskočil a nenápadně odkryl ruku s navlečeným prstenem: ,,Odpusťte pane." a měšťan si před ním klekl na dláždění. ,,To nic hlupáku," odpověděl chlapec a zasmál se. To je úžasné! Je krásné být bohatý a zamířil do nejbližší krčmy. ,,Táhni lůzo! Měďákem nesmrdíš, tak zmiz!" Hnal jej hostinský. Chlapec poodhalil ruku s prstenem. ,,Ó, vzácný pane, jen pojďte, jen pojďte. To víte, kam by člověk došel, kdyby si chátru nechal pustit k tělu." A hospodský mrkl spiklenecky okem. Celý večer pak hostil našeho chlapce úplně zdarma. Protože nikdy takového bohatého pána v životě neviděl. ,,Tak překrásný skvost může nosit jen kníže," myslel si najivně. Chlapec se rozloučil a pokračoval v cestě. Takovýchto zážitků měl nakonec víc. Měšťané jak hlupáci se před ním klaněli, omlouvali a hostili jej. V jednom okně zahlédl krásnou bohatou dívku. V tu chvíli byl již chlapec zcela zaslepen svoji hrou. Zatím nikomu neublížil, že lidé jsou hlupáci a sami se ponižují před panstvem, to bylo dejme tomu v pořádku, ale teď jej napadlo, že to zkusí i s tou dívkou. Ale zahrávat si s city druhého člověka, je už hříchem vážným! Vlezl do okna a zaťukal. Dívka se lekla, ale otevřela. Chtěla na něho zavolat ponocného, ale když jí chlapec ukázal prsten, rozmyslela si to. Celou noc seděl tovaryš za oknem a bájel a bájel o svém životě mladého knížete, až se mu od huby prášilo. Ráno zlatnický mistr s hrůzou zjistil, že prsten i tovaryš jsou pryč. Krve by se v něm nedořezal, jaký měl strach. ,,Co se stane, až si pán přijde pro onen prsten?" A tak dal zavolat biřice, aby chlapce našli. Opravdu jej našli. Hlupák ještě seděl za oknem a vrkal a vrkal. Kdyby měl péra jako páv, tak by jistě svůj pestrobarevný chvost předváděl a natřásal se a natřásal. Biřicové chlapce zatkli a odvedli za soudcem. Všichni napálení měšťané okamžitě žalovali. Soudce se jen smál a smál. ,,Za to si můžete sami, že jste takoví pokrytci a hlupáci," křikl soudce nakonec. ,,Ale, že jsi zneužil srdce mladé dívky, to je vážnější," a tak soudce dostal nápad ... ,,Ne na pranýř," jak všichni kolem křičeli, ,,ale do kostela půjdeš a oženíš se!" Měšťané se rozzlobeně ohrazovali, co to toho soudce napadlo. Je snad stejný čtverák jako ten hoch? ,,Oženíš se, ale ne s tou dívkou, té je pro takové hochštaflery jako jsi ty škoda, ale se starou panou Barkou od soukenického mistra dcerou." Měšťané vyprskli smíchy. Ano, to je ten pravý trest! Mistr soukenický si spokojeně pohladil knír, protože jeho dceru nikdo ve městě nechtěl. Byla zlá a škaredá. A tak nakonec náš šibal ku doživotnímu štěstí přišel.


-W-


... kříž vítezství mohu vyhledat, dobře jej ctít, u kříže po vždycky ochranu nalézám ...


-dobový zdroj-



rekvizity z obchodu U Černé labutě