Zbraně

Zpět

Nahoru



Meč

M

eč člověka - bojovníka doprovází už od pravěku, kdy měl podobu spíš delší dýky. První meče vznikaly v době bronzové, avšak větší pokrok přinesla doba železná - umění vykovat meč ze železa. Ve starověku meč používali Řekové, Římani, Egypťané. V Evropě pak byly důležité nálezy typických keltských, wikinských a normanských mečů, které vzhledově přetrvaly do ranného středověku. V každé staré kultuře byl meč znamením bojovníka a se svým mečem se v některých kulturách muži pohřbívali. Ve středověku měl meč význam symbolický spojený svým tvarem kříže s Křesťanstvím. Používal se při různých ceremoniálech, či se nosil při společenských příležitostech jako výraz hodnosti nebo společenského postavení. Tyto meče byly náležitě zdobené. Panovníci a později i vyšší šlechta naopak meč běžně nenosila, od toho byla ozbrojená družina. Nosit meč při sobě nebo jej vlastnit, bylo pouze výsadou šlechty a ozbrojených družin krále či šlechticů. Některé meče se staly slavnými díky svému nositeli a jeho hrdinství. Dědily se z otce na syna a dál a dál jako symbol hrdinství, síly, moci a slávy daného rodu. Největší úctu měly meče, které své nositele doprovázely do svatých válek. Některé byly posvěcení i samotným papežem. Meč byl věrným svému pánu a přítelem v nebezpečí. Jakou měl podobu - to vypovídalo o charakteru svého majitele a i o jeho finančních možnostech. Ukovat dobrý meč bylo i jako dnes uměním. Značka mečíře, který dokázal takový zázrak, byla vyhledávaná a přinesla proslulost a velmi dobré hmotné zajištění řemeslníka. Meč dostávali synové šlechticů a panovníků při zvláštních událostech ve svém životě spojených s dospíváním nebo zasvěcením. Sloužil i jako hmotný dar při důležitých příležitostech - návštěva vyslance jedné země k panovníkovi země druhé, uzavírání důležitých politických i obchodních smluv, jako dar rytíři za jeho statečnost, věrné služby, nebo trofej v klání. Na turnajích měl vítěz právo dostat výstroj svého poraženého protivníka (tím se poražený vykupoval). Získat meč svého protivníka bylo opět symbolické - vítěz získal jeho sílu, mužství a hrdost a poraženému zbyla o to větší potupa a hanba. Schudlí rytíři byli někdy nuceni památeční rodový meč prodat. Byla to větší ztráta, než ztráta rodového sídla. I dnešní bojovník může mít ve svém životě více mečů. Každý meč vypráví svůj příběh o svém majiteli. Jeho tvar, který může být spojen s různým datováním (hlavice, čepel - v jakém století se takový typ vyráběl), může dokonce prozradit něco z minulých životů majitele.

-W-


8. až 10. století


11. až polovina 14. století


Polovina 14. do poloviny 16. století


11. až 16. století



Obrazová příloha: Petr Klučina, Zbroj a zbraně, Nakladatelství Paseka, www.paseka.cz

Sekera

Z

počátku sekery byly daleko subtilnější a menší než jejich středověké sestry, protože suroviny na výrobu železných předmětů bylo málo a výroba nákladná - hlavně na množství dřeva, i když toho bylo všude dost, muselo se něčím pokácet a to vyžadovalo také sílu a vytrvalost. Sekera je známá už z doby neolitu a eneolitu. Vyráběly se z kamene a byly buď ploché a ze strany se přivazovaly k topůrku, nebo s otvorem pro topůrko a ty se označovaly jako sekeromlaty. Vyráběly se většinou z porfyritu. Vzácně se objevují sekery z pazourku (pazourek se musel dovážet ze severu - že by díky jeho dostupnosti?... a nebo, když sekera dosloužila, použil se materiál na jiné předměty?). První kovové sekery byly měděné, poté se odlévaly bronzové. Nejběžněji se vyráběly bez otvoru se speciální drážkou či s výdutěmi pro připevnění nebo přivázání bronzovým drátem. Až teprve výroba železných seker přinesla větší rozšíření "sekeromlatů" s otvorem, i když se stále vyráběly sekery na bocích s raménky k přivázání. Zvláštní tym sekery byla sekera dvojbřitá. Její původ byl z předního východu na Krétě, kde se objevila už v neolitu. Sekera se jako zbraň používala už v počátcích svého vzniku. Až v ranném středověku se vyráběly sekery větší. Bojovník, který našel zalíbení v této zbrani, musel být fyzicky zdatný a vytrvalý. Úspěch v použití sekery v boji závisel nejen od pořádného rozmachu bojovníkem, ale v přesně mířené ráně a hlavně v ten správný okamžik - což vyžadovalo pevné nervy a rozvážnost. V opačném případě útok vykryl protivník štítem, nebo uhnul a zatímco se bojovník připravoval k dalšímu úderu, už se většinou nemusel ani připravovat, protože mrštnější meč protivníka jej předběhl. Na druhou stranu, pokud se bojovník jakkoliv strefil, protivník tuto ránu již "nerozchodil". Ve středověku a i v dávných dobách předtím znamenalo i pouhé zmrzačení pro bojovníka jasnou zkázu, ztrátu existenční budoucnosti a sociálního postavení ve společnosti.

-W-